Pizza marinara, která se objevuje na jídelních lístcích pizzerií po celé Itálii, ale i po celém světě, je jednou z nejznámějších a nejoceňovanějších pizz Italské tradice.

Marinara byla v pořadí druhou pizzou neapolské tradice, která dostala vlastní název: první pizza „Mastunicola“ ze 17. století, plněná sýrem, vepřovým sádlem a doutníky, se přestala používat, protože byla příliš kalorická. Původ pizzy Marinara sahá do prvních desetiletí 19. století, kdy se jako uvítací jídlo pro neapolské námořníky vracející se z lodních výletů (odtud její název) konzumoval typ pizzy zvaný „coll’aglio e l’oglio“ (s česnekem a olejem), zalitý olejem a posypaný solí, oreganem a nadrobno nasekanými stroužky česneku. Někdy se při hojném lovu na moři přidávaly také sardelky nebo „cicinielli“ (známé také jako mladé ryby).  Až když se rajčata stala běžnějšími i na stolech nižších vrstev, marinara se vyvinula do podoby, kterou jíme dodnes.

Podle rozšířeného názoru tuto pizzu vymyslel pizzaiolo Raffaele Esposito, šéfkuchař pizzerie Brandi, v červnu 1889. Pokrm nazvaný „Pizza Margherita“ byl vytvořen na počest italské královny Margherity Savojské k příležitosti sjednocení Itálie, protože náplní jsou rajčata (červená), mozzarella (bílá) a bazalka (zelená), – tedy ingredience inspirované barvami italské státní vlajky.

Název Pizza Margherita se sice možná zpopularizoval kvůli královnině návštěvě, ale pizza se stejnou náplní se v Neapoli objevovala již v letech 1796-1810 a v roce 1830 byla zmíněna v knize Napoli, contorni e dintorni, kterou napsal Riccio. Tento pokrm byl v knize popsán jako pizza s rajčaty, mozzarellou a bazalkou. Tato zmínka byla nejspíše tou první, co vedlo ke zrodu „Pizzy Margherity“

Preference pečení spočívá v použití peci na dřevo. Jedině ta dokáže hravě vyvinout požadovanou vysokou teplotu v peci a Neapolská pizza je díky ní upečená za 60-90 sekund.